O Solné komoře a strachu z výše.

   Mám strach z výšek. Každý má snad trochu strach z výšky, ne? Takoví ti motýlci v podbřišku, když se pod vámi rozprostírá velké nic a vy máte udělat krok, to už je jedno kam, prostě se pohnout. Ale člověk by se neměl poddat své obavě, nejlepší obrana je přeci útok. A tak jsem dostala skvělý nápad. Pořídím si ferratový set (rozuměj ferratovou brzdu a sedák) a vyrazím!

   Brouzdání na internetu s nabídkou ferratových zájezdů je záležitost celkem bezpečná, ovšem jak vybrat správně? Aby horští vůdci byli opravdu horskými vůdci a mé mizivé zkušenosti s výšlapem po jištěných cestách (z italského "via ferrata" - železná cesta) neskončili v lepším případě s pochroumaným sebevědomím? Měla jsem kliku, termínově, cenově i předpokládanou obtížností mi učarovala nabídka výletu do oblasti Solné komory (Rakousko, Salzbursko) na www.horokurzy.cz. Stačilo pár emailů a byla zařízená jak doprava na místo určení, tak členství v Alpenvereinu, alpském spolku jehož zajímavou součástí je i celosvětové pojištění na nejrůznější adrenalinové aktivity.

   ... V ceně kurzu zahrnuté nedocenitelné zkušenosti našich průvodců Standy, Jakuba a Lukáše a dovybavení ferratové výbavičky (prsní úvazek řečený prsák, odsedka na bezpečný odsed a hlavně helma - lézt se má sice nohama, ale hlavní je neztratit hlavu, že).

   Kluci nám slíbili, že po výšlapech budeme tak unavení, že zalezeme každý den nejpozději v deset do pelechu. Musím říct, že jsem se do svého spacáku každý den vysloveně těšila a desátá byla akurátní. Po dobrém výkonu se skvěle spí, ať už se v okolních stanech děje jakákoliv neplecha;).

   První den jsme se rozdělili do menších skupinek (max po 6 lidech), což je velmi praktické, průvodce na vás má čas (já opravdu miluju individuální přístup), nezdržujete se na ferratě zdlouhavým čekáním (no jen si představte, než se v těžším úseku přecvaká 15 lidí, to je času... a slunce svítí a svaly se napínají...). Tedy zpátky k programu, první den jsme pod Lukášovým profivedením zdolali hned tři ferraty. První dvě kolem Predigstuhlu na pohodu... na třetí jsem trochu vyměkla, ke své nelibosti musím přiznat, že jako jediná. Stěna Věčnosti, Ewige Wand - ruce i nohy vypověděli na chvíli službu, ale stihla jsem na sebe upozornit a už se ku mě snášelo jistící lano a klidný hlas našeho průvodce. Trocha vnitřního boje a posbírání zbytku sil nakonec vedly k úspěchu. Prý jsem snad během závěrečného výstupu užila nějaké vulgarismy, či coJ. Ale to taky náramně pomáhá!

   Třetí den jsme v podvečer vyrazili na nedalekou cvičnou ferratu, kde jsme zkoušeli vázat uzly, slaňovat a pohybovat se vzhůru pomocí kladky (velmi praktické, když se člověk nechce nadřít;). K mému potěšení jsem si kladku vyzkoušela hned další den na ostro. Za boha jsem nemohla kus té skály přelézt, tak náš milý horský průvodce vykompenzoval mou neschopnost svými svaly a lanem na kladce (fakt to pak šlo skoro samo, když tahalJ).

   Poslední den na vyhlídkové ferratě nad Gosausee, jsme se již všichni pohybovali jako ostřílení ferratisti - drsnější úsek nad lesklou hladinou romantického ledovcového jezera vystřídal strmý žebřík a krasojízdu jsme zakončili na cca 10m dlouhém vysutém mostě (prostě dvě lana nad sebou).

   Ferratový set se za ten týden stal dobrým přítelem, věřím, že na příštím výšlapu ho správně uvážu už i poslepu! Díky Horokurzy za famózní zážitek a skvělou dovolenou.