Fotogalerie a krátký report z lezecké výpravy

Patagonské léto, 9. 1.- 13. 2. 2016

    Začátkem letošního roku jsem měl tu možnost strávit pět týdnů na lezecké výpravě v Patagonii v Argentině. Vyrazili jsme pouze ve dvou a to s Jarinem, který zde už jednou loni byl. V plánu jsme měli vylézt alespoň jednu ze zdejších legendárních cest - ono je vlastně v Patagonii úspěch, ať přelezete jakoukoli cestu. Na úvod pak ještě shrnu několik faktických údajů v případě, že byste text přeskočili a šli se rovnou podívat na fotky.

  • Patagonie je označení pro rozsáhlé území na jihu Jižní Ameriky. Na severozápadě ji ohraničují Andy, na severu řeka Río Colorado. Většina Patagonie náleží Argentině, zbytek Chile. (převzato z wikipedie)
  • termín: 9. 1.- 13. 2. 2016
  • letěli jsme z Vídně, přes Madrid a Buenos Aires do El Calafate (letenka stála 23 tisíc)
  • vylezli jsme mixovou cestu na Poicenot - Whillans-Cochrane, 550m, 70°, M4, 5+ a čistě skalní záležitost na Saint-Exupéry - Chiaro di Luna, 750 m, 6b+ (three star route - viz. průvodce)
  • 2x jsme se neúspěšně pokusili o Cerro Torre cestou Ragni route
  • v horách jsme strávili celkově 14 nocí, 18x v kempu El Relincho a 2x v hostelu v Buenos Aires
  • výchozím místem byla vesnice El Chaltén
    Po příletu a přesunu do El Chalténu to nabralo poměrně rychlý spád. Vzhledem k počasí se tak týdenní relax a čekání na "okno" nekonalo a druhý den po nezbytné registraci na správě národního parku se balíme a vyrážíme na náš první výpad. Cílem je klasická cesta na Poicenot (3002 m) přes vysněženou rampu. Opouštíme Chaltén a v botaskách dojdeme na stejnojmenné tábořiště jako je náš cíl. Nahoře fučí a je poměrně velká oblačnost. No budeme věřit předpovědi a natahujeme budík na půlnoc...

Vzhledem k našim péřovým spacákům se nám pochopitelně moc nechce vstávat, ale musíme. Jarin to má z loňska nachozené a tak cestu do sedla Superior zvládáme bez problému i za tmy. Sníh i ledovec drží a v 5:15 jsme po předních hrotech v sedle. Necháme si tu spacáky, karimatky a stan a pokračujeme dále. Naštěstí vařič bereme s sebou, ale to nebudu předbíhat.

    Cesta je jasná, nedá se zabloudit a čím jsme blíže - tím je terén strmější až najednou lezeme. Ve sněhové rampě se klasicky střídáme po délkách až dolezeme pod dvě kratší mixové pasáže. Průvodce nelhal a je to trochu "tricky", ale jde to. Za hranou se mi pak naskytne první pohled na stěnu Cerro Torre a samozřejmě se také dostaneme na návětrnou stranu kopce. Na řadu přichází poprvé náš vařič (jetboil) a děláme si teplý tang. Tento nápoj nás bude provázet celým pobytem a podle toho jak nám bude chutnat, poznáme jak moc jsme unavení. Jinými slovy - v kempu se to nedá pít, ale ve stěně je k nezaplacení. Druhá část výstupu vede cestou nejmenšího odporu a s neustálým hledáním správné cesty a kličkováním, tak abychom se vešli do udané obtížnost 5+. No že bych si zrovna tento úsek zařadil mezi top lezecké zážitky se nedá říct. Vrcholíme až někdy po 21h. Takže vyndat čelovky a jde se slaňovat do noci. Hlavně ať se nesekne lano..., naštěstí se to stalo jen jednou. Za úsvitu jdeme totálně vyřízeni směrem do sedla, kde máme spacáky a zbytek věcí. Ráno stihnu jen sundat batoh, vybalit spacák a rozložit karimatku. Upadám do bezvědomí. Odpoledne se budíme, vaříme a po sbalení jdeme dolů. Vzhledem k tomu, že už nemáme další jídlo docházíme po 23h do Chalténu a v prvním obchodě nás zachraňují empanany a cola.

Resumé: z kempu Poicenot na vrchol a zpět do sedla Superior jsme lezli vkuse 30h. Vítejte v Patagonii.

   Po předchozím výpadu se dáváme dokupy další 3 dny. S tím jídlem jsme to fakt neodhadli a naše představa, že po Vánocích jsme tlustí nebyla dobrá. Poučeni z předchozí akce bereme na druhý výpad opět málo jídla... Počasí je pořád dobré a tak se rozhodujeme pro náš cíl - Cerro Torre, výstup cestou Ragni route s legendárními houbami na závěr. Zpětně to hodnotím, že jsme se toho teda nebáli a zbytečně jsme se nešetřili co se týče volby cesty. Nástup pod západní stěnu je dvojí - buďto přes sedlo Standhart, kdy vylezete 1000 výškových metrů a ty pak slaníte/sestoupíte dolů a nebo to obejdete přes paso Marconi (cca 40 km dlouhý trek). Postupně jsme absolvovali obě možnosti a správná odpověď neexistuje.

Během prvního pokusu přelezeme přes sedlo Standhart kde cítíme, že je poměrně teplo a led/sníh už moc nedrží. Jarin jakožto zkušenější velitel výpravy nechce dále riskovat výstup a tak se následující dva dny vracíme na okolo přes Marconi (zčásti v Chile) do Chalténu. Ještě předtím v kempu Pietra del Frey proběhne hezký večírek, kde po celodenním treku přes ledovce, skalní práh, brod a nekonečné obcházení všech jezer dojdeme zase na kašu.

    Na druhý pokus o týden později volíme jinou taktiku. Doufáme, že lehké ochlazení nám pomůže a že to tentokrát vyjde. Nástup i sestup volíme přes paso Marconi - je to sice delší, ale o to horší cesta... Třetí den se dostáváme pod stěnu a začíná bludiště přes ledovec a tak trochu i ruská ruleta. V jednu chvíli zjišťujeme, že není cesty zpět. Slunce do nás pere a většina přemostění chybí. Navíc spadlo opět pár seraků v našem okolí. V místech kde bychom podle představ měli běžet po předních hrotech se boříme po kolena ve sněhu. Scénář se opakuje a bohužel i tento pokus musíme ukončit. Podaří se nám dostat na skalní žebro a tím sestoupíme zpět na kontinentální ledovec. Poslední pasáž slaňujeme (cca 180 m). Podaří se nám najít hezké tábořiště, kde nakonec strávíme dvě noci. Tu první pršelo a fučelo jako v Patagonii. Naštěstí přes den vše uschlo. Noční přechod ledovce, brod, nekonečný pochod a stopování do Chalténu proběhlo tak nějak v klidu. Další dny, kdy odpočíváme přelezeme vždy po jedné skalní cestě na místní cca 150 m vysoké skalce za kempem.

   Počasí ne a ne se pokazit. Navíc i předpověď na další dny je dobrá a slibuje poměrně stabilní počasí až do nedělního odpoledne. Volba padá na skalní záležitost a všemi doporučovanou cestu Chiaro di Luna na vrchol Saint-Exupéry. Jedná se o spárovou záležitost vedoucí téměř pořád v kompaktní skále, se třemi nýty, asi 4 skobami a převýšením 750 m. Lezecky je to pak cca 960 m, obtížnost do 6b+ a ve výsledku nás čekalo 21 délek. Ale abych nepředbíhal začnu našim čtvrtečním odchodem k laguně Torre a přespáním v kempu Agostiny. I když je to pouze 8km a navíc po stezce rozhodujeme se neutavit a strávit zde noc. Konečně se potkáváme s druhou dvojkou z Čech o které jsme zatím jen slyšeli z vyprávění. Ráno balíme a nabíráme směr Nipponino, jdeme zprava a přímo na ledovec. Tentokrát tu nespíme a vyjdeme si ještě přes Polacos až pod stěnu, kde je několik bivaků. Zde stavíme náš útočný stan a po zbytek dne odpočíváme. Sledujeme kamarády z Polska jak lezou. Kolem čtvrté hodiny ráno projdou kolem našeho stanu... Zhruba za půl hodiny vstaneme a jdeme na to. Ve stěně je s námi ještě jedna dvojka z Chamonix. Podmínky jsou naprosto ideální - beru si na starost prvních šest délek a valím. Nádherné lezení, dobře odjistitelné, štandy drží a směr je zatím jasný. Střední pasáž je trochu horší, ale vše nám vynahradí následná 12.,13. a 14. délka - obtížnost postupně graduje 5+,6a+ a 6b a lezecky se dostáváme do neskutečných pasáží. Nakonec je z toho krásný on sight. Jo tak pro tohle to sem stálo jet :-). Dále by nás papírově měly čekat délky převážně za 5+... No musím říct, že jsem lezl i lehčí pět plusky. Cestou nás naší frantíci opouštějí a pro vyčerpání raději slaňují tři délky pod vrchem dolů. My to po 15-ti hodinách dolézáme až na vrchol. Výš to nejde. Vytahujeme čelovky a tradá dolů. Za svitu lamp a neustále se opakujícího scénaře po 8-mi hodinách a za lehkého rozbřesku jsme opět pod nástupem. Odtud je to asi půl hodiny do stanu, kde opět padáme na ústa a spíme celý den. Odpoledne balíme cirkus a za deště a větru se přesuneme raději do Chalténu.

   Tento čtvrtý výpad byl definitivně poslední a po návratu jsem již odmítl sledovat předpověď počasí. Náš čas se pomalu chýlil ke konci. Ještě jsme si zašli zaskalkařit a pověsit pytel v jedné cestě. Nakoupit dárky, zajít do čokoládovny, vypít pár červených Malbeců z Mendozi, nějaké piva a sníst pravý argentinský steak. Poslední večer jsme zakončili stylově posezením s Hudym, který sem poměrně pravidelně jezdí si zalézt. Na druhý den jsme se ráno sbalili a hurá domů - za Peťou, za Barčou a za budoucím Kryštůfkem.

sepsal: Standa Bartošek